Hrachor hlíznatý

(Lathyrus tuberosus), 20 - 120 cm, V - VIII, čeleď bobovité (motýlokvěté, luštinaté)
Vytrvalá bylina, která roste na vlhčích půdách - pole, meze, náspy, příkopy, trávníky, parky, rumiště. Hrachor hlíznatý je plevelná rostlina hlavně obilí.  Kulturní rostliny ochuzuje o živiny i vláhu a tím, že se ovíjí okolo rostlinek.
Hlízky hrachoru hlíznatého jsou jedlé a to jak syrové, tak i po uvaření nebo po upečení. Mají údajně chuť podobnou chuti lískových oříšků nebo jedlých kaštanů. Ve větším množství způsobují zácpu, užívají se proto při průjmech. Rostliny lze samozřejmě i pěstovat, množí se buď semeny nebo přímo hlízkami, které se sází na jaře nebo na podzim. Hlízky se sklízí ve stáří 3 až 4 roků. Mohou se sice pojídat za syrova, ale lepší jsou vařené ve slané vodě. Někde se podávají jako lahůdka, jinde se pojídají jen v době hladu Mladé rostliny do doby než začínají tvořit semena lze zkrmovat, semena jsou jedovatá a způsobují při dlouhodobém krmení otravy. Podobný je hrachor širolistý Lathyrus latifolius a jeho příbuzný hrachor lesní Lathyrus sylvestris
Oba druhy bývají mohutnější (0,5 až 2,5 m) než hrachor hlíznatý (0,2 až 0,7 m) a na loukách nejsou tak časté, častěji rostou v lesích a lesních lemech. Oba dva druhy mají na rozdíl od hrachoru hlíznatého křídlaté lodyhy a větší lístky - hrachor. hlíznatý 12-30mm, h. lesní a širolistý 35-120 mm.

Tolice setá (tolice vojtěška)

(Medicago sativa ), 30 - 100 cm, V - X, čeleď bobovité (motýlokvěté, luštinaté)
Vytrvalá bylina často pěstována, zplaňuje podél cest, na náspech, loukách, rumištích apod.
V současnosti je vojtěška celosvětově nejrozšířenější pícninou (má vysoký obsah bílkovin, takže je velmi výživná - téměř se vyrovná jarní trávě a lze ji sklízet několikrát do roka. Navíc dobře odolává mrazům i suchu). Výhodné je tedy zkrmovat ji zvířatům, která potřebují hodně stavebních látek (rostoucí zvířata) a energie (laktující zvířata). Naopak u zvířat, která nemají velký výdej energie, není vhodná velká dávka vojtěšky, neboť vede k obezitě a zatížení ledvin, které odbourávají dusík obsažený v bílkovinách. Obsahuje enzymy proteázy, lipázy a amylázy, emulsin, invertázu, pektinázu, peroxidázu, kyselinu salicylovou, kumarovou a hroznovou, glykosid tricholin, silici, třísloviny, flavonová barviva, pryskyřice, stopové prvky (draslík, fosfor, hořčík, vápník - pro své složení může vojtěška posloužit jako přirozený zdroj vápníku), provitamín A, vitamíny skupiny B, vitamíny C, D, E, K a další látky. Sbírá se květ a to nejlépe na počátku rozkvětu nebo semeno, či celá kvetoucí nať. Pozor: Vojtěšku není vhodné sbírat na polích, kde může být chemicky ošetřena. Sušení by mělo být rychlé při teplotě kolem 40 stupňů. Použití zejména při léčbě revmatismu, podporuje trávení, napomáhá správné funkci ledvin a jater, ovlivňuje hladinu cukru v krvi, napomáhá růstu kostní tkáně, reguluje střevní mikroflóru (čímž může zlepšit metabolismus), působí protizánětlivě, obzvláště u zánětlivých onemocnění močových cest lze využít jejího diuretického (močopudného) účinku. Vojtěška má silné alkalizační (zásadotvorné) účinky. Díky nim dokáže potlačovat agresivitu žaludečních šťáv - je schopna snižovat kyselost v trávicím traktu, potlačuje pálení žáhy.  Užívá se buď ve formě čerstvé šťávy (50 až 60 g denně) nebo květu či celé kvetoucí nati ve formě nálevu či ve formě prášku (4x denně 2 g). Semena se podávají naklíčená v době, kdy se již objevují první zelené lístky. Vojtěšku není vhodné užívat dlouhodobě. Po čtvrt roce by mělo být podávání na jeden až dva měsíce přerušeno. Pro vyšší obsah vitamínu K není vojtěška vhodná pro ty, kteří užívájí léky proti srážení krve (např. Warfarin).

Hvězdnatec zubatý

(Hacquetia epipactis), 10 - 30 cm, III - IV, čeleď miříkovité (okoličnaté)
Vytrvalá vlhkomilná a stínomilná bylina, která roste hlavně, kde jsou listnaté lesy, květnaté bučiny, méně v lužních lesích. Vzhledem k nemnohým a stále méně početným místům výskytu je hvězdnatec zubatý zařazen do skupiny potencionálně ohrožených druhů.
Lidové názvy: Těšíňanka  (Hezkou pověst o původu hvězdnatce zubatého připomněl Gustav Morcinek, spisovatel zamilovaný do krás Těšínska. Podle jím citované pověsti se "těšíňanka” čili hvězdnatec zubatý dostala k nám odkudsi z Alp a její semena s sebou přineslo pravděpodobně rakouské vojsko generála Debaty při obléhání těšínského hradu během třicetileté války. Na hradě se drželi Švédové a z toho je odvozena romantická pověst, že hvězdnatec zubatý pochází ze Švédska. Jeden těžce raněný švédský husar pomalu umíral v chaloupce slezských sedláků blízko Těšína. Do pohledného husara se zamilovala sedlákova dcera. Když její milý umřel, sundala mu z hrudi váček s prstí z rodného Švédska a vysypala ji na nebožtíkův hrob. S ní vysypala i semena

hvězdnatce. Na jaře vyrostly na hrobě hned po sněženkách neznámé světle žluté květy. Byly proto nazvány "těšíňanky”, protože se objevily u Těšína. Pozn. Přitom se ve švédsku tato rostlina vůbec nevyskytuje. Lze ji najít  v jižním Polsku, v ČR na Moravě i ve Slezsku, pak na Slovensku, v jihovýchodním Rakousku, Slovinsku, Chorvatsku a v severní Itálii..) Foto z Hrabiny dne: 12.4.2015

Mokrýš střídavolistý

(Chrysosplenium alternifolium), čeleď lomikamenovité, 5 - 20 cm, III - V

Vytrvalá bylina zahrnující asi 55 druhů. Roste hojně až roztroušeně od nížin po vyšší podhorské oblasti - lesní prameniště, mokřadní olšiny, lužní lesy, břehy menších toků, mokré horské lesy. Dříve se používal jako léčivka. V herbáři z r. 1899 se píše: Nať má chuť podobnou jako řeřicha; potřebuje se za lék proti neduhům ústrojí močových, chronickému kataru a chorobě sleziny.

Popenec břečťanovitý

(Glechoma hederacea), patří do čeledi hluchavkovitých, plazivý 10 až 50cm, III-VII
Roste: Má rád vlhké lesy, pole louky paseky a nejraději zahrady od nížin do hor.
Sbírá se jarní nať před květem, ale možný je i sběr v době květů. Nať se suší při teplotách do 30 °C, a to velmi opatrně, protože silice jsou velmi prchlavé.
Popenec obsahuje třísloviny, silice, draselné soli, hořčinu glechomincholin, saponiny a v čerstvé nati provitamín A, vitamín C, ...
Léčivé účinky: rozpouští hleny, působí protizánětlivě, hojivě, dezinfekčně a močopudně. Dále tlumí průjmy, zlepšuje trávení, podporuje látkovou výměnu, detoxikuje játra, tlumí záněty a svědění kůže. Zevně ve formě obkladů a koupelí se užívá na špatně hojící se rány nebo ekzémy.
Kloktadlo při zánětu dutiny ústní - 25g drogy na 0,5l studené vody, přivést k varu a 20min. luhovat
Mast na křečové žíly
Sirup zlepšuje trávení, tlumí střevní potíže a chrání játra. Účinkuje proti bronchitidě a proti lehčím formám bronchiálního astmatu - 40g drogy na 1l studené vody přivést k varu, 15min. luhovat, scedit, přidat stejné množství medu a vařit do konzistence sirupu
V kuchyni použijeme všestranně všude tam, kde nám zelené bylinky chutnajív podobě čerstvé, sušené či mražené natě. Můžeme jej přidat do vaječné omelety, nádivek, do bramborového salátu, polévek,
Lidové názvy:  Kadeřník, kondelík, budra, moďátka, kondrábek, kondrlík, koudelík, kundrábek, kundrásek, kundrátek, kundrlátek, kundrtálek, kunrábek, kunrátek, openec, oponec, opoňka, popenec, poponec, popoňka, popounek, pupenec, vopenec, voponec, vopuňka, zádušník, zemní břečťan

Šťavel kyselý, šťavel evropský

Šťavel kyselý
(Oxalis acetosella), čeleď šťavelovité, 5-15cm, IV-V
Roste: Vytrvalá, bezlodyžná, roztroušeně pýřitá bylina s tenkým oddenkem, co má ráda stinné vlhčí lesy, háje, křoviny, lesní rokle, roste i podél lesních potůčků a také občas jako plevel na zahrádkách, je stínomilná.

 

Použití: Listy obsahují mírně jedovatou kyselinu oxalovou (šťavelovou) a její soli. Kyselina má škodlivé účinky zejména na ledviny a podporuje tvorbu žlučových kamenů. Příznakem otravy bývá nevolnost, zvracení, křeče a depresivní nálada. U otráveného je třeba vyvolat zvracení (není-li spontánní) a podat mu aktivní uhlí, v těžších případech je nutné přivolat lékařskou pomoc. Při použití v malém množství chutná jako šťovík, oslabuje pálení žáhy a slabší poruchy trávení
Lidové názvy: Zaječí zelí, zaječí jetel

Šťavel evropský (šťavel křovištní, šťavel tuhý)
(Oxalis fontána), čeleď šťavelovité, 7-50cm, V-X
Roste plevelně coby vytrvalá bylina v zahradách a na poli, nevynechá křoviny, háje, lesní cesty a příkopy, parky, rumiště, zdi. Jinak se složení i využití shoduje s ostatními šťavely

Zapalice žluťuchovitá

(Isopyrum thalictroides), 15–30 cm, III-V, čeleď pryskyřníkovité

Jedná se o vytrvalou jednodomou bylinu s oddenkem. Roste ve světlejších, vlhkých listnatých lesích, v křovinách či roklích, na humózních, vlhkých, často zastíněných půdách. Je součástí jarního aspektu listnatých lesů. Je to jedovatá rostlina, obsahující kyanogenní glykosidy. Poměrně nezaměnitelná rostlina, přesto díky vzhledu svých květů může být vzácně na první pohled zaměňována se sasankou hajní.

Pryskyřník prudký

(Ranunculus acris), 20 - 100 cm, V - IX, čeleď pryskyřníkovité

Roste hojně ve všech nadmořských výškách - louky, pastviny, trávníky a jiné vlhčí travnaté porosty. Celá rostlina (taktéž všechny druhy pryskyřníků) obsahuje glykosidický lakton ranunkulin jako význačnou hořčinu, jehož enzymatickým štěpením vzniká toxický protoanemonin. Při sušení rostlin vzniká dimer anemonin, který již není jedovatý (proto seno obsahující pryskyřník lze zkrmovat). Dále jsou přítomny saponiny a další látky, žluté korunní lístky obsahují karotenoid flavoxanthin a další nejméně 4 xantofyly. Protoanemonin je látka, která  má silně dráždivé účinky - na pokožce a sliznicích vyvolává pálení, zčervenání, záněty, později puchýře - po jejichž prasknutí se tvoří pomalu se hojící vředy. Při požití a po vstřebání působí tlumivě na centrální nervový systém a způsobuje zástavu dechu. Taktéž vzniká zánět dutiny ústní, žaludku a střev, objevuje se zvracení, kolikové bolesti břicha, podráždění ledvin, v nejtěžších případech se objevují závratě, bezvědomí, křeče a zástava dechu. U otráveného je třeba vyvolat zvracení. Pak se podávají léky na podporu tvorby hlenu nebo aktivní uhlí - velmi vhodné je přivolat lékařskou pomoc. Tato látka má taktéž silné antibiotické účinky, působí proti řadě mikrobů i plísním, v terapii se jej však nedá využít, protože v koncentracích, které vykazují tyto účinky, je toxický.

Pryskyřník plazivý

(Ranunculus repens), 10 - 100 cm, V - VIII, čeleď pryskyřníkovité

Vytrvalá, plazivá bylina, co roste hojně od nížin do horských oblastí, v nejvyšších polohách ojediněle. Najdeme ji coby úporný plevel v zahradách či na poli, i v místech jako vlhké louky, lužní lesy, příkopy, břehy, podél cest, mokřady. Všechny části rostliny obsahují glykosidický lakton ranunkulin jako význačnou hořčinu, jehož enzymatickým štěpením vzniká toxický protoanemonin. Při sušení rostlin vzniká dimer anemonin, který již není jedovatý (proto seno obsahující pryskyřník lze zkrmovat). Dále jsou přítomny saponiny a další látky, žluté korunní lístky obsahují karotenoid flavoxanthin a další nejméně 4 xantofyly. (Je o trochu méně toxický jako pryskyřník prudký)

Pryskyřník hlíznatý

(Ranunculus bulbosus), 15–40 cm, V - VII, čeleď pryskyřníkovité

Roste roztroušeně od nížin po pahorkatiny, řidčeji až do podhůří v místech jako jsou suché louky, výslunné stráně, meze, okraje cest. Obsahuje ranunkulin – jeho štěpením vzniká jedovatý protoanemonin; zasýcháním rostlin vzniká nejedovatý anemonin, proto seno s pryskyřníkem jedovaté není; dříve se jmenoval pryskyřník bambulinatý.